Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indiana Jones a království křištálové lebky

Každý z řady nedávných návratů nějaké té akční modly 80. let vedle silného závanu nostalgického opojení vždycky přišel i s vlastním receptem, jak se po tak dlouhé dovolené věrnému divákovi zase úctyhodně představit. John Rambo si před svým velkým comebackem idylicky rybařil na samotě u lesa, McClane zase žehlil pochroumané vztahy s nechápavou rodinou. Vedle toho spoutaného Indianu Jonese vytahuje uprostřed pouště banda po zuby ozbrojených komoušů z kufru auta a hází s ním o prašnou zem. Události následujících několika málo scén, ve kterých klíčovou roli sehrají nafukovací panáci, banda digitálních syslů a lednička, pak ukazují, jak se takový návrat dělá po celých devatenácti letech.

Ano, devatenáct let od premiéry posledního dílu slavné dobrodružné trilogie jsme museli čekat na čtvrtou porci. Devatenáct let si Indyho stvořitelé George Lucas a Steven Spielberg stěžovali na nedostatek potřebných prostředků, především pak kvalitního scénáře. Je ale příběh čtvrtého Jonese s podtitulem Království křišťálové lebky opravdu tak výjimečný, a stálo za to kvůli němu celá ta léta odmítat spoustu jiných (mimo jiné i z per světově uznávaných režisérů Franka Darabonta nebo Chrise Columbuse)?

Přestože filmy o Indianu Jonesovi nikdy nestály na spletitých narativních kotrmelcích nebo nečekaných pointách, příběh zaměňující atmosféru dobrodružných seriálů 30. let za éru mánie science fiction let padesátých nám do začátku zrovna moc krve nerozproudí. Právě naopak: ze zápletky, kterou si tvůrci vycucali z prstů právě skrze směřování americké popkultury dané doby, by některým jonesologům mohla vzácná tekutina v žilách ztuhnout (v pozadí jakého „náboženství“ bude Indy operovat tentokrát, zjistíte už ze startu a jestli to neskousnete tam, další vývoj událostí v čele se závěrečnou scénou pro vás bude na překousnutí o to horší).

Ale ani u následujícího dění, kdy se k Indymu nově přidá načesaný frajírek s tváří Shii LaBeuofa a přikládá ruku k dílu teenagerovskými bonmoty a s Fordem lehce načrtává některé prvky žánru buddy movie, se nějaké gradace nedočkáme. Přelézání z motorky do auta a pak zase zpátky druhou stranou za plného silničního provozu do atmosféry žene svěží nádech poctivého Spielberga. Fakt, že červená linka z klasického záběru na mapu světa se tentokrát omezuje pouze na americký kontinent, úsměvně koresponduje s Indyho pokročilým věkem. Ovšem skutečně ryzí esenci toho, na co jsme tak dlouho čekali, si scénář nechává až pro druhou polovinu filmu, kde právě kontinualita paradoxně ustupuje do pozadí.

Tehdy se Indy chápe své čerstvě nalezené rodinky a v patách se Stalinovou favoritkou Cate Blanchett, jejíž východoukrajinský přízvuk je stejně ostrý jako rapír za pasem, startuje starosvětskou akcí a vtipem napumpovaný závod přes hory a doly, džungle, útesy a vodopády a oprašuje starý dobrý koncept „Indy skočí na auto a během dvaceti minut vyřídí celou armádní kolonu“ (přestože s šedesátkou na krku už potřebuje výpomoc od většího počtu postav). Naplnění konečné extáze návratu největšího dobrodruha všech dob by tak nakonec mohl čeřit snad jen ten přehršel digitálních efektů a, jak už jsem říkal, pro mnohé diváky i kontroverzní finále.

Ale přestože jsem si spoustu věcí asi představoval jinak a spousta Spielbergových vizionařin se pro mě minula účinkem, u závěrečných titulků mě při vzpomínce na předchozí Indyho příběhy zaplavil slastný pocit zadostiučinění. Tady už mi prostě žádná slova nepomohou, protože u Království křišťálové lebky nemáte jinou možnost, než do toho tajfunu, který kolem sebe za ta léta čekání rozpoutalo, prostě skočit po hlavě a pak počkat, jestli na vás zavane zrovna ten větřík, na který jste čekali. Na mě tedy zavál; až mi to sfouklo klobouk z čela.